Úvahy nad výstavou fotografií (I)

Bylo jedno městečko, v tom městečku zámeček, před zámečkem parčíček a v něm výstavička fotografiíček. (Taky Vám někdy hrabe?) A tahle fotografie mě doslova praštila do očí a k výstavě mě přitáhla.

Tak trochu popisněji. Město bylo Horšovský Týn.

A nebyl to zámeček, ale zámek jako ... Jako kráva. S bohatou historií. Býval kdysi hradem, střídal majitele ... Ale o tom můj článek nebude.

A ten parčíček je ve skutečnosti taky jako ... Jako kráva. Mnoho hektarů, desítky. A byla polovina srpna. Spalující vedro. V různých částech parku jste mohli zhlédnout ledasco.

Já si vybral k prohlídce výstavu fotografií. Protože ...

Protože dokumentárně zachycovala dobu mého ztraceného mládí. Dokumentárně, ale umělecky. Ta krásná 70.léta. Dobu zahnívajícího reálného socialismu, dobu normalizace. Hnusnou dobu. A mně bylo dobře. Byl jsem dítě. Dítě se má vždycky dobře. Až na výjimky.

Táta se narodil 1943. Zažil a viděl věci daleko horší a hnusnější než já. A přeci na 50. léta vzpomínal s láskou ... Bezstarostné dětství.

Nemohu nezmínit autora, Mistra Štreita. A kdo si chce něco přečíst o něm a jeho díle, prosím. Račte si zvětšit. Nebo dohledat na netu ...

Pro mě není nic z toho podstatné. Ty fotografie mi vrátily prožitky. Na chvíli jsem se i já vrátil v čase, do školy. Znovu jsem si připomněl to, co jsem si myslel, že jsem z paměti dávno vytěsnil. Zvuky, pachy, pocit, atmosféru.

Hned ta první fotografie. Éterické balonky v rukou mládeže a uniformovaná pěst dělnické třídy v sukních, která vypaluje cígo. Doba plná protikladů. Co byla pravda a co lež? Jak jsem to mohl neřešit? Dala by mi ta soudružka odznáček a bonbónek?

Totalitní režimy si někdy pořizují paralelní ozbrojené síly. Ne všechny. A je jedno, jestli jim říkají SS, Rossgvardija nebo Revoluční gardy.

Kdo se tam hlásí? Idealisté? Prospěcháři? Zvrhlíci? Jak kdy, jak kam. My měli Lidové milice. Vlastně protizákonně.

Některé režimy nemají jen ozbrojenou pěst, ale i mládežnické organizace. Zase. Jmenují se různě. Junarmija, Hitlerjugend, Pionýr, SSM ... Nevím, jestli něco takového mají třeba v Íránu.

Ano, byl jsem jiskřička, pionýr, svazák. Stával jsem čestnou stráž u hrobů padlých v Pražském povstání. Vysazoval jsem v rámci svazácké aktivity stromky na Šmumavě. Na nevímkolikátem sjezdu nevímjaké organizace jsem předával květiny. Nechával jsem se indoktrinovat. Vůbec jsem netušil, která bije.

Rodičům a prarodičům se to nelíbilo. Ale co mohli dělat? Máma dálkově studovala, chtěli telefonní přípojku, auto, rekreaci od ROH, vyměnit byt a opravit stoupačky. Ne, nebyli hrdinové. Snad s vlky nevyli, ale snažili se přežít jak nejlépe to uměli.

Ty jo ... Spartakiáda. Nikdy jsem na ní necvičil ani na ni nenacvičoval. Měl jsem k některým druhům pohybu odjakživa vrozený odpor. Ubránil jsem se. Kdo chtěl, tak se mohl nějak ulejt. Většinou.

Máma ano, ta cvičila. Bavilo ji to. Taky ráda tancovala, zpívala a hrála skoro na všechno. Později začínala v duetu s Petrou Černockou. Ale máma otěhotněla ... A pak už se mnou nebyl na nic čas. V podstatě přirozené radost z pohybu využitá režimem k sebepropagaci. Dobrý nápad.

Socialistické školství ... Hele, číst a psát nás tam naučili. Četli jsme jen něco. Ale kdo chtěl, našel si i tu zakázanou literaturu. V exaktních předmětech se bludy neučily nikdy. V přírodopise v 70.letech už byl Trofim Lysenko taky minulostí. A humanitní předměty ... Každá doba provádí v dějepise jistou selekci fakt a jejich výklad.

Někdy nás učili soudružky učitelky. Ale našli se i páni učitelé. Kteří někdy naznačovali, že něco by možná mohlo být i jinak. Snadno jsme pak chápali narážky v textu z dob císaře pána i Protektorátu, lépe než dnešní mladí. Vždyť i my žili v době, kdy se něco říkalo a něco jiného tím myslelo.

Ono všechno tak nějak fungovalo. Školství, zdravotnictví, i to soudnictví. Příživnictví, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, protistátní činnost ... Ale taky se vraždilo, kradlo, lidi se prali a rušili noční klid. Někdo týral manželku a děti, jiný podváděl. Kdo to stojí před soudem? Disident, nebo sprostý zloděj? Jak se v tom mohlo vyznat dítě?

Kdy jsem přestal být dítětem? V roce 1981, když jsem šel ve čtrnácti na gymnázium? Kdy jsem začal mít rozum z toho, co se kolem mě děje? Nevím.

A tady svoje úvahy nad fotografiemi z jiné doby přeruším. Pro dnešek. Hlavně ty mladší už asi nudím.

Mám jich ještě dost. Fotografií i úvah. Někdy se na výstavu ve své mysli vrátím. Snad zítra, snad za pár dnů ... Nebo za půl roku. Jak to budu cítit.

Co Vy, dříve narození? Tak ve Vás ty fotky probouzejí určité vzpomínky?