Křehká krása domovních znamení II

Píšu II. díl série, která mě opravdu baví... Kdybyste náhodou nezhlédli I. díl, zde odkaz:
https://ecency.com/czech/@insanejane/krehka-krasa-domovnich-znameni

Tak tedy tentokrát u mě skoro doma, v Troji. Bydlím tu od roku 1995. A už tehdy jsem si všiml mozaik, které dnes hodlám předvést.

Mozaika Slunce. Autorem Antonín Drobník. Realizace Železnobrodské sklo, n.p. (národní podnik). Mozaika byla sestavená z mačkaného zakaleného skla, z kamenů o průměru 0,5 a 1 cm. Zdá se malá... Ale má 80x170 cm.

Ještě se na ní podíváme zblízka... Už trochu po stranách opadává. Kdyby ji autor navrhl v rámu, vydržela by víc... Ale co už. Je o 12 let starší než já. Já už se taky pomalu rozpadávám. Po stránce fyzické i psychické.

Mimochodem... Že vydržela mozaika, to jsou skleněná sklíčka nalepená v betonu, ale že vydržely ty vitráže ve dřevě a kovu...

Klasická vitráž by měla být tvořena olověnými pásky ve tvaru H, do kterých se zasazují skleněné plochy z barevného skla. Pásky se pájely cínem. Dneska už jsou pásky i z mědi, mosazi, nebo zinku a bývají pocínovány.

To se jim ještě žádný dílek nerozbil? A jestli rozbil, to to v dobách socialismu a péče OPBH (Obvodního podniku bytového hospodářství) dokázal někdo opravit? Se divím...

Na domech se střídají dva typy vitráži. Celkem na pěti domech. A když si je pozorně prohlédnu, vidím, že tam jsou i skla, která asi nikdo nenavrhl. Prostě se doplnilo, co bylo. Tomu už rozumím. Znám tu dobu. A to to dopadlo ještě dobře...

Po době vzniku pátrat netřeba. Vznikla tu řada pěti třípatrových domů vedle sebe. Vedlejší domy jsou postaveny v obdobném stylu a obdobným způsobem, ale už bez mozaik. Přes ulici už stojí domy jiného typu, ale s využitím stejných stavebních prvků. Hádal bych, že ulice byla postavena prakticky ve stejné době.

Tak pět domů, pět mozaik. Stejný autor, výrobce, rozměry, technika... Zub času začíná hlodat. Šedesát devět let...

Jsou to vlaštovky evropské, nebo africké? (Vím, že takové neexistují. Ale vzpomněl jsem si na Monty Pythony... Monty Python a Svatý Grál, konkrétně.) A neudržel jsem se, autoportrét mého rozmazaného, skutečného, tlustého já...

Poslední znamení. A pamětní deska novináři a literárnímu kritikovi. Disidentovi. Kde jinde by měl bydlet, než v domě označeném lyrou, symbolizující umění?

Noviny... To mi připomíná konec Lidových novin. A že musím zase zajet se sběrem. Mám něco v autě od tchána a dole v domě máme už zase plnou škatuli "Nevyžádaná pošta"...

Ale tím dnes neskončím.

Přes ulici na zdi můžete vidět tuhle plastiku. Stavba ČSM. Tedy Československého svazu mládeže, předchůdce SSM.

Starší známe... Stavby začaly hned po roce 1945. Vybavuju si jistou profesorku Skýbovou, přední českou medievalistku, jak vzpomínala mimo přednášku na doby svého studia, kdy prodchnuta idealistickým nadšením o vysokoškolských prázdninách odjela budovat přehradu na Slovensko... Zadarmo. Byla tenkrát mladá kráva, jak to zhodnotila později.

Češi jezdili na Slovensko, Slováci k nám. Dneska se tomu říká dobrovolnictví a všichni se tváří, jako že je to úplná novinka... No a porodnost to tehdy zvýšilo.

Po roce 1948 nabylo hnutí ideologického významu... Ale mnohé z toho, co se tehdy postavilo, slouží dodnes. A nevypadá to vůbec špatně. I za špatných režimů mohou vznikat dobré věci.

Já si tehdy také zadal. Vzpomínám na svoji letní svazáckou aktivitu... Čtrnáct dnů jsem na gymnáziu o prázdninách obžínal smrčky v lesní školce, ve vojenském prostoru Horní Planá. Říkal jsem si, že komunisti odejdou, ale příroda zůstane...

Nebo jsem odpracoval pár směn při stavbě D5. Místo školy. Chtěl jsem se prostě fláknout. Já byl jako mladý celkem dělný a
zručný... Oni honili termín a obrátili se na svazáky.

Jednou jsem v rámci svazácké aktivity zadarmo nanášel a instaloval aparaturu v Lucerně pro Václava Neckáře a jeho Bacily. Pak jsme to tam zase bourali... Zadarmo... Za vstupenky na pár koncertů. Jak já k tomu tenkrát přišel? Už nevím...

Taky jsem se už jako dvanáctiletý podílel na akci Z. Konkrétně jsem natíral okapy a zasklíval okna v nově stavěném kulturním domě v Panské Lhotě u Jihlavy. Hlavně ty okapy si pamatuji. V asi pěti metrech od země, bez jištění.

No a od základky po vysokou jsem se účastnil bramborových a chmelových brigád. Vydělal jsem si tam. Já byl zvyklý makat u dědy na záhumenku, klidně i 16 hodin denně na poli.

Pracovali jsme většinou v úkolu. Normy byly stanoveny pro pražské intelektuály. Ne pro mě. Vzpomínám si, že jsem si za 14 dnů na chmelu na gymnáziu ve druháku vydělal víc než máma za měsíc, tehdy odborná asistentka na VŠ.

Ono to soužití s minulým režimem bylo takové složité...

Tady dneska skončím.