Fotografická procházka a sv.Valetnýn v Praze 14.2.1945

Zkoušel jsem nový mobil a pořídil tuhle fotku. Jako že teleobjektivem ... Poloviční zmenšení. Chtěl jsem, aby byl na záběru vidět kostel sv.Ludmily i Žižkovský televizní vysílač. Že napíšu třeba jednou článek ... Nevím o čem.

A to jednou je zrovna dneska. Dne 18.2.1945 zhruba na tomhle fotografovaném místě, před kostelem sv.Ludmily, leželo asi 600 rakví. Následek spojeneckého bombardování Prahy 14.2.1945.

Asi znáte. Navigační chyba. Měly to být Drážďany. Ony to také schytaly v předchozích dnech daleko víc. Na 35.000 mrtvých. Asi. K nám doletěla jen malá část bombardérů ...

Američané letěli po kolejích. Něco vysypali na nádražích v Radotíně a Smíchově, něco v Libni a něco ve Vysočanech. A hodně úplně mimo. Na Karlově náměstí schytal bombu protiletecký kryt, Emauzský klášter ...

Pohřeb se konal po čtyřech dnech. Němci zvlášť a Češi zvlášť. Kolik jich bylo? Kdo ví. Ona se nějaká oběť najde občas ještě dnes při výkopových pracích. Přes 700 jistě.

Já vím. V Pražském povstání o necelé tři měsíce později zahynulo na 2900 lidí. A asi tisíc Němců. Ti se tehdy nebrali jako lidé, protože sami sebe prohlásili za nadlidi. Čímž se v mnohých očích zbavili lidských práv. A němec se tehdy psával s malým n ... Kam a jak se v tom počítají Vlasovci? Bůh ví ...

Tisíce mrtvých, stovky mrtvých ... Jak říkal J.V.Stalin. To je jenom statistika. Josef Lada, malíř, přišel v náletu o svou šestnáctiletou dceru.

Můj dědeček tehdy bydlel ve Vysočanech. Vysočany byly zasaženy. Běžel přes celou Prahu, aby se podíval domů. Elektřina nešla, tramvaje nejezdily. Vítal ho oblak prachu a dýmu. Jeden z domů v ulici už nebyl. Ale babička byla živa. Byla těhotná. Porodila v červenci téhož roku. Díte po 14 dnech zemřelo. Djó, každá rodina má svou historii.

Tohle je naopak dvojnásobné zvětšení. Náměstí je uzavřeno už od března 2024. Hotovo má být v polovině roku 2026. Rekonstrukce. Za pakatel. Asi za 170 milionů. Schválně. O kolik se to protáhně a jaké budou vícenáklady ...

A to se vůbec nezamýšlím, jak bude náměstí nově vypadat. Vzpomínám na Mojžíše. Jak vodil 40 let židy po Sinajské poušti. Ti židé byli Židy. Až nežil skoro nikdo, kdo si pamatoval na egyptské zajetí.

Až se dokončí rekonstrukce tohohle náměstí, kdo si bude přesně pamatovat, jaké to tam bylo před rekonstrukcí a jestli ta měla smysl?

A tohle je ta správná velikost. Bez zmenšení a bez zvětšení. Fotím skrz plot z vlnitého plechu. Kus je ho vidět i na fotografiích. Tady i zblízka. Kostel je ale v provozu. Dá se tam zajít po takovém chodníčku nad staveništěm ... Ale svoji asociaci si teď nechám pro sebe.

Zlatá hodina. Vše osvětleno zapadajícím sluncem ...

A tohle je kostel sv.Ludmily o tři minuty později z druhé strany. Světlo dělá divy, že?

Došel jsem až k Žižkovskému vysílači ... Světlo kouzlí.

Ale stačí udělat pár kroků ... A zkusit dvojnásobné zvětšení. Už se mi ruka chvěje ... Zdalipak mi synek koryto udělá?

Desetinásobné zvětšení ... Od bombardování k rozostřeným nahatým miminům. Žít se musí. Na každém místě se něco stalo. Tenhle vysílač, tahle mimina na pozemku zrušeného židovského hřbitova ...

A teď stojím uprostřed Mahlerových sadů. Tak se teď ten bývalý židovský hřbitov jmenuje. Fotím bývalou Meziměstskou telegrafní a telefonní ústřednu ve Fibichově ulici. Je už desítky let opuštěná.

Dlužno dodat, že to ta budova ještě dopadla docela dobře ... Její nástupkyně, Mezinárodní a meziměstská telefonní ústředna u Olšanských hřbitovů, už nestojí vůbec.

A to je konec mé fotografické procházky. Na #worldmappin ani na #photographylovers to není. Ale mě to bavilo fotit i psát.