Mini-Trip / Mikrovýlet

Sometimes you unexpectedly find yourself with a little free time. Go for a walk? Why not. Where haven’t I been in a long time? The psychiatric ward! I live about a half-hour walk from the psychiatric hospital. It’s an interesting complex—over a hundred years old, with lots of buildings and a turbulent history. Let’s go!

Občas se stane, že nečekaně získáte trochu času. Jít se ven projít? Proč ne. Kde jsem už dlouho nebyl? Na psychiatrii! Bydlím asi půl hodinu pěšky od psychiatrické nemocnice. Areál je to zajímavý, přes sto let starý, s množstvím budov a pohnutou historií. Jde se!

I’m writing in Czech. I’m using a translator. Readers who read Czech can enlarge the following photo and read the detailed history of this psychiatric hospital. For English-speaking readers, here is a very brief summary:
The sanatorium grounds cover an area of 64 hectares. It can accommodate up to 2,000 patients in about 30 wards. The grounds include administrative, service, and technical buildings; housing for some of the staff; a church; a theater; and much more.

The facility’s original name was the Royal Czech Provincial Institute for the Mentally Ill in Bohnice. Construction began in 1904. The first patients arrived as early as 1904. And construction continues here to this day. Every era has different needs, which are reflected in the buildings.

The entrance building will look somewhat familiar to Czechs. It was designed by Václav Roštlapil, who designed many administrative and government buildings throughout Prague at the turn of the 19th and 20th centuries. His style is quite consistent. I would mention, for example, the Straka Academy (today’s Office of the Government), the Academy of Fine Arts building, etc.

Píšu v češtině. Používám překladač. Čtenáři, kteří umí česky, si mohou následující fotografii zvětšit a přečíst si podrobnou historii této psychiatrické nemocnice. Pro anglicky mluvící čtenáře zde uvádím jen velmi stručné shrnutí. A nakonec jsem se rozhodl text nechat i v češtině:

Areál léčebny je rozprostřen na ploše 64 hektarů. Bývá tu umístěno až 2000 pacientů v asi 30 pavilonech. Jsou tu budovy správní, hospodářské, technické, ubytování pro část personálu, kostel, divadlo a mnoho dalšího.

První název zařízení zněl Královský český zemský ústav pro choromyslné v Bohnicích. Začalo se stavět v roce 1904. První pacienti sem přišli už v roce 1904. A staví se tu vlastně dodnes. Každá doba má jiné potřeby, které jsou vidět na budovách.

Čechům bude vstupní budova nějak povědomá. Architektem byl pan Václav Roštlapil, který na přelomu 19. a 20.století navrhoval mnohé administrativní a vládní budovy po celé Praze. Jeho styl je celkem jednotný. Jmenoval bych třeba Strakovu akademii (dnešní Předsednictvo vlády), budovu Akademie výtvarných umění etc.

The tallest building here is St. Wenceslas Church, which I focused on.

Výškovou dominantou je zde kostel sv.Václava, na který jsem se zaměřil.

At its core, it is an Art Nouveau building that, like the entire sanatorium, has also gone through difficult times. And when I think about it, so has the whole world in the 20th century.

V podstatě se jedná o secesní budovu, která stejně jako celé sanatorium prošla těžkými časy. A když o tom tak přemýšlím, totéž platilo i pro celý svět ve 20. století.

I'm walking all the way around the building.

Obcházím si budovu kolem dokola.

The trees around the church are apparently just as old as the church itself. The architect must have had a vision of what his building would look like in its natural setting 100 years from now. Being an architect is a difficult and complex job. Ideally, every person should approach their work in the same way—considering its long-term consequences and knowing what impact their work will have a hundred years from now. But I was just daydreaming.

Stromy kolem kostela jsou zřejmě stejně staré jako samotný kostel. Architekt musel mít představu o tom, jak bude jeho stavba vypadat v přírodním prostředí za 100 let. Práce architekta je náročná a komplexní. V ideálním případě by ale každý člověk měl ke své práci přistupovat stejným způsobem – zohledňovat její dlouhodobé důsledky a uvědomovat si, jaký dopad bude mít jeho práce třeba za sto let ... Ale to jsem se jen tak zasnil.

The church (which was, of course, Catholic at the time) was not completed and consecrated until 1919, after the war. Interestingly, it was built largely by Italians—some of whom were prisoners of war, and others were mentally ill patients who had been relocated here ahead of the advancing front lines of World War I between Italy and Austria-Hungary. Many of them died here.

Kostel (který byl v té době samozřejmě katolický) byl dokončen a vysvěcen až v roce 1919, po skončení války. Je zajímavé, že jej z velké části postavili Italové – někteří z nich byli váleční zajatci, jiní pak pacienti s duševními poruchami, kteří sem byli přesunuti před postupující frontou první světové války mezi Itálií a Rakouskem-Uherskem. Mnozí z nich zde zemřeli.

This looks almost like something out of a fairy tale. But it's just a water tower. And a chimney. It's the early 20th century. Steam engines are still a very versatile power source.

Tohle vypadá až pohádkově. Ale je to jen vodárenská věž. A komín. Jsme na začátku 20.století. Parní stroje jsou ještě velmi univerzálním pohonem.

Today, the chimney has long since ceased to serve its purpose.

Dnes už komín dávno neslouží svému účelu.

The entire complex has the status of a cultural monument. It should therefore be properly maintained. But it is too large, and maintaining it perfectly would be costly. Some parts are abandoned and very run-down.

Celý areál má status kulturní památky. Mělo by tedy být o něj řádně pečováno. Ale je příliš velký a dokonalá údržba by byla nákladná. Některé části jsou opuštěné a velmi zpustlé.

This is a cropped section from the previous photo. French. Where did that come from? Italian—I’d understand that here. Just like all the other languages of the Austro-Hungarian Empire. This is a mystery.

Tohle je výřez z přechozí fotografie. Francouzština. Kde se tu vzala? Italštinu, tu bych tu chápal. Stejně jako všechny další jazyky rakousko-uherské monarchie. Tohle je záhada.

"Access restricted to camp personnel." And there it is, in French and Dutch. In theory. When the Italian army practically collapsed during World War I following the Austrian offensive on the Isonzo River (Piava) in 1917, French units reinforced it. A Frenchman might have been taken prisoner by the Austrians. But the Dutch part here completely baffles me.

I mentioned that the sanatorium’s history has been a complicated one. There was also World War II and the communist era. The church even served as a gym and a storage facility. I don’t know—I haven’t been able to find out exactly what all took place here.

I suppose that's all right. Science still doesn't know much about the human soul. So even a place where ailing human souls are treated must have its mysteries.

"Přístup vyhrazen personálu tábora." A je to tu francouzsky a holandsky. Teoreticky. Když se za I.světové války po rakouské ofenzivě na řece Soči (Isonzo - Piava) v roce 1917 prakticky zhroutila italská armáda, vyztužily ji francouzské jednotky. Nějaký Francouz se mohl dostat do rakouského zajetí. Ale nad holandštinou tu zůstává můj rozum stát.
Zmínil jsem, že osud léčebny byl napříč dějinami složitý. Také tu byla 2.světová válka, doba komunismu. Kostel sloužil i jako tělocvična a sklad. Nevím, nedohledal jsem, co se tu všechno odehrávalo.
Myslím, že je to tak v pořádku. Věda o lidské duši stále mnoho neví. Takže i místo, kde se léčí nemocné lidské duše, musí mít svá tajemství.