RE: Úvahy nad výstavou fotografií (I)

Bylo mi třináct, když se měnily poměry. A ze směsi pocitů a vzpomínek z dětství převažují ty pozitivní. Odpoledne jsem trávil v kroužcích nebo venku. Tábory jsem moc nemusel, ale i tam byli kamarádi. Na západ se nemohlo, tak jsme jezdili do Maďarska, ale nakonec i ta Jugoška vyšla a v létě 89 dokonce i Itálie. Pionýr se u nás moc nehrotil, v září se vždycky objevili nějací studenti, se kterými jsme uzlovali nebo šli ven čutat, ale v listopadu už po nich nebylo vidu, slechu. Pionýrský slib jsem skládal a rudý šátek obdržel na družební škole Karola Šmidkeho v Bratislavě. Největší zážitek ale byla cesta, jeli jsme už tehdy obstarožním RTO. Záviděl jsem klukům sedícím na zadních sedadlech, kde to při výjezdu na kopec nejvíc houpalo.
Ale pak k tomu patřilo i to, že mi doma naši připomínali, že něco nemám venku říkat. Nicméně, když jeden spolužák jménem Petr radil spolužačce při mluvnickém cvičení "Jak bych utratila milion?" (tehdy v televizi začala soutěž, kde se dal milion vyhrát, vysílalo se z Brna a do televizního záběru se dostal milionář - vekslák Hošna), poté, co vyčerpala nápady, že by mohla darovat něco státu, tak jiný spolužák, též Petr, zareagoval: "Komunistům? Těm bych nedal ani halíř!" Třída se smála a učitelka se zmohla na pouhé: "Teda, Petře...". A nestalo se nic.
No, to jsem se zas rozepsal. V listopadu budeme mít sraz se základkou, takže se na tu hroznou dobu, která nám jako děckám tak hrozná nepřišla, bude vzpomínat.