Můj kamarád imbecil

Už jsem to dotáhl tak daleko, že začínám inspirovat sám sebe ... Něco se mi vybaví, napíšu o tom, a přitom se mi vybaví něco dalšího. Při posledním svém psaní o imbecilech jsem si vzpomněl na Vojtíška ...

Ostatně, mnozí lepší spisovatelé než jsem já fungovali podobně. Ale kdo to je vlastně spisovatel? Ten, kdo sepisuje ... Nebo jen ten, kdo se sepisováním úspěšně živí? Třeba taková Božena Němcová se tím živila celkem špatně. Byla proto špatná spisovatelka? Je měřítkem spisovatelovy kvality zisk? I tady na Hive? Ale to se zas dostávám jinam.

Zpátky do roku 1972. Do léta. Bylo to, pokud se pamatuji, teplé léto. Ne, že bych si pamatoval všechny roky co do počasí. Ale tenkrát jsme poprvé jeli na Vysočinu. Českomoravskou.

Babička odtud pocházela. Zdědila tam chalupu. Bydleli v ní nějací její příbuzní. Ale ti se právě na jaře onoho roku vystěhovali, protože si postavili vlastní, jak je v kraji zvykem. A rodinná rada rozhodla, že se tam pojedeme v létě na pár dnů podívat.

Rodinná rada zasedala ještě beze mě. Bylo mi šest. Měl jsem jít na podzim poprvé do školy.

Babička mi vyprávěla, jak tam budu trávit léto. Vzpomínala, co ona tam dělávala jako malá ... I matka tam jezdila za svými příbuznými. Taky vzpomínala. Když jsme tam přijeli, všechno už bylo jinak, protože časy se změnily. Ale stejně jsem tam pak býval celkem spokojený.

Každé léto jsem tam pak trávil pár týdnů prázdnin. Většinu práznin jsem tedy trávil u druhé babičky na Domažlicku. Ale taky mě jim tam nechtěli pověsit na krk na dva měsíce. Až jsem byl starší, měnil jsem se v cennou pracovní sílu, to už potom jo.

Ale tak do mých 11 let jsem minimálně dva, tři týdny trávíval na Vysočině. Prarodiče a rodiče se tam na mně nejméně jednou prostřídali. Ona byla tenkrát dovolená pro nejmladší pracující 14 dnů v roce. A matka mě měla v 21 letech. Dost pozdě, na tu dobu.

Jo. K věci. Výchova dětí na vsi na Vysočině probíhala ještě starosvětsky. Děti dostávaly úkoly, které během dne plnily. Vyhnat husy do obecní ohrady, napást ovce, nakrmit králíky a slepice, otrhat rybíz a prodat do výkupu, obrátit sena nebo otavy ... A tak.

Já pomáhal. Brnkačka. Děda s babi na Domažlicku mívali krávu, 22 ovcí, 50 králíků na maso a 10 angoráků na vlnu, dvě až čtyři prasata do roka, půlhektarovou louku, 22 arů brambor, zahradu, včely, holuby ... Na Vysočině jsem se teda nepředřel. Spíš jsem překvapoval, že umím stříhat ovce a zabitého králíka stahovat rychleji než místní. Divnej Pražák.

A když jsme zrovna nepracovaly, byly jsme děti mězi sebou. Hráli jsme si. Práce byla taky vlastně hra. Starší hlídali mladší. V sedmi letech jsem poprvé přebaloval mimino ... Bylo nás jak kdy. Někdy dvacet, někdy třeba jen deset. Ale o weekendech tam zajížděli různí příbuzní z Jihlavy, to nás bylo zas i víc.

A mezi námi Vojtíšek. Mně bylo šest, jemu asi třicet. A byl imbecil. Jeho mentální věk byl asi tři, čtyři roky. Vojtíšek byl klešťový porod. Narodil se někdy kolem války, to se císařské řezy tak úplně běžně nedělaly, jelikož by to porodní bába v chalupě nezvládla. Tak Vojtíškovi zmáčkli hlavičku.

Jeho matka měla i další děti. A zkrátka, Bůh to tak dopustil. Vojtíšek byl moc hodný, byl to kamarád a byl náš. Mluvil dost nesrozumitelně, ale když jste si dali trochu práce, dalo se pochopit, co říká.

Rád se vytahoval. Nikdy se nenaučil jezdit na kole, mockrát se na něm rozbil, ale vodil kolo po vsi, jako že na něm umí. Taky se nenaučil plavat. Ale chodil po dně místního rybníka a předstíral, že dělá tempa.

I Vojtíšek měl svoje úkoly. Byl nadán zvířecí silou. Po celé obci štípal všem dříví. Byl podrž, nadzvedni, přines, opři se. Byl rád, že je užitečný.

Na všechno se Vojtíšek nehodil, samozřejmě. Třeba vybíjenou s námi hrát nemohl. Jednak nechytil míč, jednak dával strašlivé rány ... Ale brzy jsme každý věděli, co se s ním dělat dá a co ne ...

Proč jsem to o něm začal sepisovat? Uvědomil jsem si, že tohle je vlastně příklad dokonalé inkluze. Když máte jednoho imbecila na dvacet celkem normálních dětí a na vesnici. Taky tam žil místní schizofrenik, dva opilci a jeden násilník. Ale každý jsme věděli, kdo je kdo a na co si dávat pozor.

Město je ale anonymní ... Nevíte. A školstí má problémy, o kterých do léta psát nehodlám. Inkluze nám nefunguje. Což o to, on je to hezký nápad. Ostatně komunismus je taky venkoncem krásná myšlenky. Jen by ji nesměli realizovat lidi ...

Vojtíškovi umřela maminka. Skončil v ústavu. Jen na léto si ho brali jeho sourozenci do rodné vsi. V létě si zase mohl hrát s dětmi. Ale dětský kolektiv se obměňoval. Kolem dvanácti let jsme vyspěli a z toho dětského chumlu vypadávali a hráli si jinak v menších skupinách a Vojtíšek nám už nestačil.

Ale kdykoliv jsme ho potkali, pozdravili jsme se s ním, popovídali ... Až do dospělosti. Chalupu jsem prodal. Nějakých sedm let to může být. Tehdy jsem Vojtíška viděl naposled. Už začínal být smutný. Dětí ubývalo. I na Vysočinu dorazila populační krize. Už i tam mají sotva tři děti na rodinu.

A taky už začínal trpět neduhy ... Nebyl nejmladší, i když byl vlastně malé dítě. Mám pro to čím dál větší pochopení.

Závěr. Já vlastně nevím, jak to napsat. Četli jste Pana učitele od Boženy Němcové? Není to dobrá povídka ... I Mistryně se někdy utne. Nebyla v pohodě, když to psala.

Tak. Věřím, že se s ním ještě setkám. Jestli já ne, tak on si to nebe zaslouží měrou vrchovatou, natřesenou. A za sebe mohu aspoň doufat.